Historie plemene chodský pes

Historie chodského psa sahá až zejména do 13. století, kdy na Šumavě v oblastech nejdůležitější cesty, vedoucí od Domažlic do Němec, střežili od nepaměti Chodové. Není třeba zdůrazňovat, že psi, kteří je vždy věrně doprovázeli museli být tvrdí, houževnatí, vysoce odolní. Vzhledem k tehdejší době nebylo povinností těchto psů jen pomáhat střežit a bránit dříve bavorsko-české pohraničí, ale byli rovněž využíváni k pastevectví, museli být schopní ve stopování při nezbytném lovu zvěře. Jistě i každý školák zná kresby Mikoláše Alše, které doplnily román Aloise Jiráska „Psohlavci“. Zejména tolik známá kresba, symbolika, vystihující Choda střežícího pozorně okolí, který má na sobě dlouhý plášť, chodský širák, v rukou čakan a majestát a u nohou sedící soustředěný pes. Rovněž symbolika psa na znaku pohraniční stráže, na titulní straně „Psohlavců“ kresba M. Alše, znak skautské lilie – zde všude je znázorněna hlava ovčáckého psa s krátkým vztyčeným uchem a delší srstí, která je znázorněna především na krku a hrudi. O chodském psu psal již Jindřich Šimon Baar ve svých vzpomínkách na slavnou historii svého rodného Chodska. Velmi autenticky psal, že toto velmi typově vyrovnané a houževnaté plemeno bylo údajně nejvíce rozšířeno v okolí vesnice Klenčí, což pokládáme za poslední dochovanou informaci. Toto historicky doložené plemeno upadlo téměř v zapomnění, stejně tak jako další plemena, v poválečném období. Pouze několik nadšenců se pokusilo sestavit okolo roku 1948 návrh k uznání chodského psa Mezinárodní kynologickou federací – FCI. Z dochovaných ústních informací vyplynulo, že nebyli zcela jednotni v názorech ohledně některých základních standardních znaků. Bohužel se nepodařilo o tomto připravovaném návrhu nic bližšího zjistit a to ani z bývalého Ústředního klubu ovčáků se sídlem v Brně.